Novinky
Obřízka ve starém Egyptě
Kde hledat původ obřízky?
Již pouhé současné označení drastické podoby ženské obřízky jako „faraónská" nás přivádí do starého Egypta, kde se mužská (a možná i ženská) obřízka vyskytovala. Obecně se přitom přijímá názor, že důvody mužské obřízky byly hygienické (s cílem vyhnout se infekcím) nebo kultovní (iniciační kněžské obřady), zatímco u ženské obřízky šlo o obavu, aby žena nenašla zalíbení v souloži a neprovozovala předmanželský nebo nemanželský pohlavní styk.Důvody obřízky ve starém Egyptě mohly být i čistě náboženské, jak na to poprvé upozornil americký historik a religionista Otto Meinardus v roce 1967. Mohou totiž pramenit z představy o bisexualitě lidské duše, jež se ostatně objevuje v mytologii mnoha afrických kmenů (například Dogonů). Myšlenka bisexuality duše je jistým odrazem víry v bisexualitu bohů. Podobně jako egyptská prabožstva, která podle jednotlivých místních náboženských doktrín stvořila svět a lidi a měla plodivou sílu obou pohlaví, měl také každý člověk určité bisexuální rysy.
Héliopolský bůh Atum, který zplodil pomocí masturbace první boží dvojici (boha vzduchu Sova a bohyni vlhkosti Tefnutu), a pak ji vypustil ústy, byl oboupohlavný. Totéž platilo o mennoferském stvořiteli Pta-hovi, znázorňovaném s ženskými prsy, či o vesetském králi bohů Amonovi. V případě Atuma je mužským komponentem falus a ženským jeho ruka. U Ptaha představují mužský aspekt zuby a ženský aspekt rty, přičemž k spojení dochází prostřednictvím jeho jazyka. Právě tak ale byly bisexuální manželky bohů - Ptahova partnerka Nejt či Amono-va Mut, zobrazovaná s mužským pohlavím.
Přestože egyptská prabožstva ztělesňují zároveň „otce i matku", nelze na základě dochovaných písemných pramenů jednoznačně prokázat staroegyptskou představu o bisexualitě lidské duše. Jen se uvažuje1 o tom, že pokud taková představa vůbec kdy ve starém Egyptě existovala a každý člověk měl současně mužskou a ženskou duši, pak se obě projevovaly v jeho pohlavních orgánech. Ženskou duši by u muže představovala předkožka penisu, zatímco mužskou duši u ženy klitoris. Teprve po odstranění těchto opačných pohlavních znaků by chlapec dosáhl „plného mužství" a dívka „plného ženství".
Co prozrazují tři ikonografické prameny
Uvádí se, že mužská obřízka je v Egyptě doložena již od počátku 3. tisíciletí př. n. 1. prostřednictvím zobrazení, textů a mumií. Zatímco svědectví několika mumií je nezpochybnitelné, v případě dochovaných zobrazení a textů není situace tak jednoznačná.Existují pouze tři ikonografické prameny zachycující provádění mužské obřízky, avšak hned ten nejstarší z nich, kterým je reliéf v sakkárské hrobce nejvyššího soudce a vezíra Anchmahora (obr. 1) z počátku 6. dynastie (okolo 2350 př. n. L), lze vysvětlit jiným, pravděpodobnějším způsobem. Vlevo vidíme nahého muže, jemuž pevně drží obě ruce muž stojící za ním. Sedící muž se potom dotýká oblasti nad přirozením nahého muže oválným kamenným nástrojem. Scénu doprovázejí vysvětlující hieroglyfické přípisky, které uvádějí jednak přímé řeči zobrazených mužů, jednak název jejich činnosti. A tak zatímco sedící muž říká: „Drž ho, ať mu nezasáhnu varlata/' jeho stojící kolega odpovídá: „Učiním, jak si přeješ." Název celé akce je: „Očisťování (nikoli obřezávání) zádušního kněze." Vpravo sledujeme stojícího muže, k jehož genitáliím přiléhá měděná čepel zasazená do dřevěné rukojeti („břitva"). Stojící muž vyzývá sedícího slovy: „Zahlaďte, ať je to dokonalé," a ten mu odpovídá: „Zpříjemním ti to" U této scény tak nejde o zobrazení mužské obříz¬ky, nýbrž o zachycení depilace zádušního kněze kolem jeho genitálií. 3 Zádušní kněz, jehož povinností bylo každý den přinášet na oltář obětiny jídel a nápojů duchu zesnulého, musel do kaple jeho hrobky obřadně vstoupit naprosto rituálně čistý, tedy omytý, oholený, zbaven vlasů a ochlupení po celém těle, s ostříhanými nehty na rukou i nohou.
V případě druhého znázornění jde o poškozenou scénu obřízky z cyklu božího zrození panovníka Amenhotepa III. Nebmaatrea (vládl v letech 1387-1348 př. n. 1.) na stěně chrámu v Luxoru. Dole uprostřed vidíme dvě stojící chlapecké postavy mladého krále a jeho „dvojníka" (ducha faz), kteří se podrobují obřízce ve společnosti bohů. Znázornění, jež bylo součástí oficiální chrámové výzdoby, je velice decentní a vlastní činnost není zachycena.
Ve třetím případě jde o obdobnou scénu, která je ale pojata realističtěji (obr. 2). Byla vytesána do stěny chrámu Chonsua-Dítěte v Karnaku (okolo roku 900 př. n. L). Klečící bůh vlevo obřezává stojícího chlapce (mladého krále) a jeho „dvojníka", které drží za ruce bohyně klečící vpravo. Ačkoli je scéna bohužel neúplná, přesvědčivě zachycuje uvedenou činnost.
Obě zmíněné scény představují obřízku krále - boha žijícího na zemi - jako by to u něho měla být samozřejmá věc. Tak tomu ale ve skutečnosti nebylo, neboť ze všech dochovaných a zkoumaných mumií staroegyptských panovníků Nové říše (1543-1080 př. n. 1.) prokazují obřízku pouze mumie Amenhotepa II. a Thutmose IV, a snad i mumie Ramesse IV. a Ramesse V Zdá se, že mohl být obřezán šestiletý princ Sapaj (18. dynastie), ale nikoli jedenáctiletý syn Amenhotepa II.
Nejstarší textové doklady mužské obřízky
Další písemný pramen pochází z doby okolo roku 500 př. n. 1. Je z Esetina chrámu na ostrově Philae (na hranici s Núbií) a zakazuje se v něm vstup do chrámu neobřezaným (ama), dále oslům, psům a kozám z důvodu jejich nečistoty. Není z toho však patrné, zda se v té době museli všichni egyptští knězi podrobit obřízce. Až z jednoho záznamu z 2. století př. n. 1. se dovídáme, že se nechávali obřezávat uchazeči o kněžství. To však už byla Řecká doba. Zároveň neexistuje žádný důkaz, že by se tehdejší ptolemaiovští (řečtí) vládci Egypta podrobovali obřízce, ačkoli byli považováni (stejně jako všichni faraóni) za velekněze všech bohů v zemi.
Je třeba rovněž zmínit dvě dochovaná tvrzení „otce historie" Hérodota, který kolem roku 450 př. n. 1. navštívil Egypt a v druhé knize svých Dějin o mužské obřízce poznamenal: „Jiní lidé, kromé těch, kteří se tomu naučili od Egypťanů, ponechávají pohlavní údy tak, jak narostly, Egypťané vsak je obřezávají" (II, 36), a „Spise šlo o to, ze ze všech lidí pouze Kolcho-vé, Egypťané a Aithiopové odedávna provádějí obřízku. IFoiničanéa Syrové v Palestině souhlasně tvrdí, ze se tomu naučili od Egypťanů. Syřané, kteří sídlí okolo řek Termódontu a Parthenionu, a jejich sousedé Makrónové tvrdí, ze ji poznali nedávno u Kolchů. To jsou totiž jediní lidé, kteří pěstují obřízku, a zdá se, ze tak činí stejným způsobem jako Egypťané. Pokud jde o Egypťany a Aithiopy, nedovedu povědět, kteří z nich se tomu naučili od těch druhých; zdá se, že je to obyčej starobylý. Že obřízku poznali ve styku s Egyptem, toho je pro mě důležitým svědectvím i to, ze ti Foiničané, kteří pěstují styky s Řeckem, nenapodobují již Egypťany, pokud jde o pohlavní údy, a své potomky neobřezávají" (II, 104). Dále je známo až nařízení císaře Hadriana (vládl v letech 117-138 n. L), který obecně zakázal provádění obřízky, přičemž výjimku povolil pouze kněžím. Pro úplnost dodejme, že jeho adoptivní syn a římský císař Antonius Pius (138-161 n. 1.) dovolil praktikovat mužskou obřízku pouze Židům.
Nejasné počátky ženské obřízky
Na rozdíl od zmíněných nemnohých dokladů mužské obřízky původní svědectví o praktikování ženské obřízky ze starého Egypta chybí. Předně nebyla ženská obřízka prokázána na žádné z dobře dochovaných a lékaři podrobně zkoumaných mumií. Právě tak neexistují žádné ikonografické prameny. Pouze v jednom náboženském textu (Texty rakví) a ve dvou lékařských papyrech (Berlínský papyrus č. 3038; Ebersův papyrus) z 2. tisíciletí př. n. 1. se v souvislosti s magickým oživením zesnulého a rovněž jako léčebný prostředek zmiňuje „výtok (?) neobřezané (?) zeny (amat) a holohlavého neobřezaného muže (ama)u. Potíž ovšem spočívá v tom, že zatímco výraz ama znamená „neobřezaný muž", jeho femininní tvar amat se vykládá jako „panna".Jediný věrohodný doklad ženské obřízky pochází teprve z roku 163 př. n. L, tedy z Ptolemaiovské doby. Jde o řecký papyrus (Britského muzea I/XXIV) ze Sakkáry, zmiňující dívku Tathemis, kterou její matka Nephoris chce nechat podrobit „obřízce, jak je tomu zvykem u Egypťanů když dospěla a dosáhla věku na vdávání (tedy 13-14 let). To by ovšem ukazovalo na to, že ženská obřízka se vyžadovala v Egyptě ve 2. století př. n. 1. před vstupem do manželství.
Řecký historik a zeměpisec Strabón, který v letech 25-24 př. n. 1. cestoval po Egyptě ve společnosti římského prefekta Aelia Galia, uvedl ve svém slavném spisu Geógrqfika (XVII, 2.5): „Jedním ze zvyků horlivé zachovávaných Egypťany je to, ze postaví každé narozené dítě a obřezají chlapce a dívky, jak je tomu zvykem u Židů, kteří jsou původem také Egypťané, jak jsem již prohlásil ve svém tvrzení o nich". Praktika ženské obřízky v Egyptě byla známa též antickým lékařům. Jeden z nejvýznamnějších lékařů římské císařské doby Sórános z Efesu, který působil v Alexandrii a Římě ve 2. století n. L, poprvé popsal ve své knize Gynaikeia odstranění konečku klitorisu u dívek.
Pozdější zásadní tvrzení pochází ze 4. století n. 1. od sv. Ambrože: „Egypťané obřezávají muže ve 14. roce jejich věku a zeny jsou přiváděny v témže roce, protože je zřejmé, že od tohoto roku začíná plát mužská vášeň a dostavuje se menstruace ženám" A konečně v 6. století n. 1. se podrobněji rozepsal byzantský dvorní lékař Aetius z Amidy (který studoval lékařství v Alexandrii) v díle Biblia latrika (XVI, 106): „Některým ženám se klitoris zvětšuje a stává se nepřístojným a nestudným. Stále se jim otírá o sáty, vzrušuje je a vzbuzuje touhu po souloži. Kvůli této nepřijatelné velikosti se Egypťané rozhodli odstranit ho, zvláště v době, kdy dívky jsou připravené na vdávání. Zákrok se provádí takto. Posadí dívku na stoličku a silný muž stojící za ní jí dá ruce pod stehna a zadnici) čímž pevné drží její nohy a celé télo. Operátor stojící před ní uchopí širokou pinzetou její klitoris, vytáhne ho levou rukou, zatímco pravou ho odřízne zuby pinzety. Z těchto písemných svědectví o ženské obřízce však není patrné, o jaký typ jde. Klasifikace užívaná Světovou zdravotnickou organizací OSN rozlišuje tři způsoby ženské obřízky. Prvním je klitoridektomie, jež spočívá v odstranění předkožky klitorisu. Druhým způsobem (excizí) se rozumí odstranění předkožky, klitorisu a částečné nebo úplné odstranění malých stydkých pysků (labia minorá). Třetí způsob (infibulace) znamená odstranění předkožky, klitorisu, malých, ale i velkých stydkých pysků (labia maiorá) a sešití vulvy, až na malý otvor ponechaný pro odchod moči a menstruační krve. Právě pro tento třetí způsob ženské obřízky se neopodstatněně vžilo označení „faraónská".
Kde obřízku praktikují dodnes?
Ačkoli bible ani korán ženskou obřízku nezmiňují, praktikují ji v Egyptě dodnes Kopti i muslimové. Ženská obřízka nicméně odporuje duchu bible, ve Starém zákonu se zakazuje jakýkoli deformující zásah na člověku. Něco jiného představuje v židovskokřesťanské kultuře mužská obřízka (rituální odstranění předkožky), která je znamením smlouvy s Hospodinem. Odříznutá předkožka se považuje za symbol všeho zlého, čeho se chlapec zbavuje, aby mohl vstoupit do smlouvy s Bohem.Na Arabském poloostrově existovala mužská i ženská obřízka již v předislámské době a prorok Muhammad ji ani nedoporučil, ani nezakázal. Traduje se, že řekl ženě Umm Attíja, která prováděla obřízku, aby odstranila pouze koneček klitorisu. A když se ho jistá žena, která přestoupila na muslimskou víru, zeptala, zda se má nechat obřezat, odradil ji od toho s tím, že ,je to bolestné pro ženu, avšak příjemné pro muže.
Nyní je ženská obřízka na Arabském poloostrově a ve východních islámských zemích neobvyklá, avšak běžně se provádí v Egyptě, Súdánu a středoafrických zemích. Německý etnograf Rudolf Herzog (1957) byl schopen ve spolupráci s egyptskými lékaři geograficky přesně odlišit, jaký způsob ženské obřízky se v Egyptě a Súdánu praktikuje. V nilské deltě až po Edfú v Horním Egyptě se odstraňuje klitoris nebo pouze jeho část. Od Edfú po Vádí Haifu (v Súdánu) je zvykem vyříznout klitoris a labia minora, zatímco dále na jih od Vádí Haify se odstraňují i labia maiorá. Tato „faraónská" obřízka v Súdánu zahrnuje i sešití vulvy, jejíž částečné znovuotevření je součástí manželského obřadu a umožní pohlavní styk. Když se přiblíží doba porodu, je pochva plně otevřena. Po narození dítěte, a zvláště při delší nepřítomnosti manžela nebo při ovdovění ženy, dochází opět k sešití.
Provozování ženské obřízky je přirozeně předmětem tvrdé kritiky nejen v zahraničí. Z arabských autorů jako první ostře zareagoval Júsuf al-Masrí ve své knize Tragédie ženy v arabském Orientu (1963), a pak se připojili další. Přispívá k tomu i prokázaná skutečnost, za jakých hygienických podmínek se ženská obřízka uskutečňuje, když ji provádějí nejen lékaři, ale také porodní báby, holiči a řezníci na venkově. To se opakovaně stává předmětem ohnivých debat a odsouzení najednáních Světové zdravotnické organizace OSN i na mezinárodních ženských konferencích.
Po kritických prohlášeních emancipovaných žen egyptských středních i horních společenských vrstev, lékařů, gynekologů, psychologů, sociologů, antropologů a novinářů a po reakcích širší veřejnosti se musel posléze vyjádřit i šajch Azharu, nejvyšší náboženská autorita v zemi. Ten ovšem ženskou obřízku neodsoudil, pouze ji podmínil tím, že ji mají provádět pouze lékaři v nemocnicích. Realita však bohužel zůstává jiná. Za zmínku stojí i méně známá skutečnost, že také v Evropě v nepříliš vzdálené minulosti byla ženská obřízka aktuální. Podrobovaly se jí ženy ve viktoriánské Anglii, aby zůstaly „věrny své přirozenosti", tj. aby byly pohledem tehdejší morálky slušné, zbavené vášně a čisté.
Co můžeme říci s jistotou
Máme-li se na závěr vyjádřit k otázce že ženská obřízka je poprvé textově doložena teprve v 2. století př. n. 1. (to znamená v řeckém období egyptských dějin). Je-li staršího data, to nevíme, neboť nám uniká přesný význam slova amat. Mužskou obřízku lze prokázat snad u čtyř královských mumií a ve dvou chrámových scénách v časovém roz¬mezí 14.-10. století př. n. L, textově potom v 8. století př. n. 1. (u jednoho dolnoegyptského vládce a na núbijském královském dvoře). Důvody obřízky ve starém Egyptě nejsou nikde uvedeny. Řečtí učenci Hérodo-tos a Strabón však zmiňují mužskou obřízku jako jev, který je v Egyptě častý. Autoři z 2.-6. století n. 1. poprvé popisují i ženskou obřízku. Mužská a ženská obřízka, která se v Egyptě praktikuje dodnes, je křesťany i muslimy neutrálně označována jako „dávný zvyk"...Původně uveřejněn v časopise Vesmír 2007/10, str. 660-664
www.vesmir.cz
